Jak se dělá mincovna (8) Jak se začíná budovat
Slovo budování se mé generaci vrylo do paměti velmi zvláštní formou, neboť od mládí jsme slyšeli a na mnoha transparentech četli, že budujeme socialismus nebo budujeme lepší zítřky.
Kolik námahy takové budování stojí, to znali moji rodiče a musím říci, že u toho nebyli moc šťastní. Tak takové budování jsem na začátku roku 1993 rozhodně neměl na mysli. Představa, že budujeme mincovnu v sobě zahrnovala mnoho různých rovin, které se musely vzájemně propojit tak, aby vše do sebe zapadalo jako jemná kolečka hodinového strojku, který pravidelně tiká a ukazuje čas tak přesně, že by podle něj mohly jezdit švýcarské vlaky.
Ono se vlastně nebudovalo, protože budova už dávno byla postavena, dalo by se říci z hlediska stavebního, že se jednalo o velmi náročnou přestavbu. Z pohledu řízení to bylo něco opravdu mimořádného, neboť nikdo ve firmě neměl zkušenost s tím, že by do stavební činnosti tak výrazně zasahovala Policie ČR a bankovní instituce v podobě ČNB. Navíc nás začal tlačit čas. Ve vedení Bižuterie se na začátku ledna 1993 připravil zásadní materiál, ve kterém bylo stanoveno, že do konce ledna musí technický náměstek ve spolupráci s výrobním náměstkem vystěhovat stávající provozy technického rozvoje a vše rozmístit v rámci velkého areálu Bižuterie tak, aby se od února mohlo začít se stavebními úpravami.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013.
Jak se dělá mincovna (14) Tvorba ceny oběžných mincí
Musím se ve svých vzpomínkách opět vrátit o mnoho let zpátky, do doby, když jsem v roce 1971 skládal státní zkoušku z ekonomiky na VŠE v Praze.
Byla to doba pokračující politické normalizace a pro studenty z našeho kruhu obzvlášť složitá. První dva ročníky s námi na přednášky a na cvičení chodil velmi talentovaný student, náš kamarád, jménem Jan Palach. Více se k tomu nechci rozepisovat. Pamětníkům to stačí a nové generace se už více dočtou v učebnicích dějepisu.
V době příprav na státnice nám vedoucí katedry docent Choma s vážnou tváří radil, abychom zapomněli, co jsme se učili v 1. a 2. ročníku o Šikově ekonomické reformě a jak máme být opatrní, abychom neřekli něco, co se nemusí líbit přísedícím v komisi. Byli jsme z toho zmatení. Když už jsme ztratili ideály pražského jara, nechtěli jsme ztratit šanci ukončit 5 let studia. S napětím jsem proto šel na státnici a přál jsem si nějakou ekonomicky neutrální otázku, kde bych mohl uplatnit své znalosti a zároveň nemusel papouškovat myšlenky normalizátorů. Měl jsem štěstí. Vylosoval jsem si teorii cen. Tu jsem měl velmi dobře zažitou z prvního ročníku, když jsem v politické ekonomii kapitalismu skládal zkoušku na stejné téma. Cenová problematika se od té doby stala mojí oblíbenou disciplínou, která mě nikdy neopustila.
Vedoucím řídícím pracovníkem mincovny jsem se stal v době, kdy už jsem měl více než 20 let podnikové praxe. Dávno jsem pochopil, že cena výrobku je základem ekonomického úspěchu v podnikání. Zjednodušeně řečeno „co nejlépe nakoupit a co nejlépe prodat“. Neplatilo pro mě to hokynářské „co nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat“.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
