Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
Mincovnictví USA (2)
Od kolonií k nezávislosti
Polovina 18. století zastihla 13 kolonií politicky sjednocených a sebevědomějších než kdy dříve. Gradující spory s Británií nakonec vyústily ve válku za nezávislost, která sice vedla k uznání samostatnosti USA, ale nově zrozená federace se díky ní ocitla téměř bez oběživa. Poptávku po drobných mincích se snažili uspokojit vydavatelé soukromých ražeb, majitelé mincoven ve službách jednotlivých států a v neposlední řadě i padělatelé zaplavující americký trh falzy britských mincí.
Kolonie v polovině 18. století
Francouzská a indiánská válka, která skončila roku 1763 vítězstvím Británie, umožnila územní expanzi kolonií do prostoru Nové Francie a vedla k jejich politickému stmelení. Po uzavření Bostonské mincovny se 13 kolonií vrátilo k používání stříbrných španělských dolarů a měděných britských mincí. Massachusetts řešilo nedostatek oběživa dohodou s Británií, díky které dorazila roku 1749 loď The Mermaid s nákladem 217 truhel a 100 sudů s 21 tunami španělských stříbrných mincí a 10 tunami anglických měděných mincí, které byly splátkou za pomoc Koruně ve válce s Francií. Kromě of iciálních ražeb proudilo během 40. let 18. století do kolonií velké množství lehkých britských a irských padělků farthingů a 1/2 penny Jiřího II. a III. Původně lité padělky, v polovině 40. let nahrazené raženými, obchodníci odmítali přijímat za dvojnásobnou hodnotu, jak tomu bylo u prav ých mincí, ale stanovovali si vlastní směnné kurzy. Padělatelé se vědomě zaměřovali na starší mince, což vedlo k tomu, že byly preventivě odmítány i ty pravé. Z původně často neúmyslného importu padělků se v 50. letech stal výnosný nelegální obchod v yužívající mince stažené z oběhu v Británii.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
