Rudolf II. Samotář na trůně
„Ať září císařova hvězda“ – tak znělo motto význačného panovníka, od jehož úmrtí letos uplynulo 400 let. Oblíbená pohádka z padesátých let Císařův pekař – Pekařův vylíčila
císaře Rudolfa II.
jako směšnou figurku a pravý opak moudrého vladaře. Přitom český lid ho měl v oblibě a zprávy o jeho skonu přijal se zármutkem. Jaký byl podivínský Habsburk doopravdy? A jaké tajemství tutlal světu až do svého neslavného skonu?
Rudolf II. byl teprve třetím Habsburkem na českém trůnu poté, co v českých zemích roku 1526 vymřeli Jagellonci. Jeho rod patřil k nejmocnějším evropským dynastiím, významnější však tehdy byla španělská větev (král Filip II.), vedle níž rakouští Habsburkové působili jako
chudí příbuzní. V kapse však měli významný trumf – císařskou hodnost, kterou už získali prakticky dědičně. Římského císaře sice po staletí volil sbor sedmi kurfiřtů, avšak v době,
kdy Rudolf nastupoval vládu, byl titul udělován již více než sto let jen Habsburkům.
Rudolf II. se narodil roku 1552 coby budoucí dědic císařské hodnosti, českého a uherského královského titulu a tradičních Habsburských držav v Německu a Rakousku. Jeho rodiče – císař Maxmilián II. a sestra španělského krále Marie Španělská – byli bratranec a sestřenice (Rudolfovi dědové byli bratři) a v rodině nechyběly ani další obdobné sňatky, které měly posílit vazby mezi španělskou a rakouskou větví. Genová jednotvárnost si však začala vybírat daň. Rudolfovou prabábou byla kastilská královna Johana Šílená a u španělského dvora se mluvilo o tom, že malý dědic trůnu také není duševně v pořádku. Rudolfův otec proto větřil příležitost a souhlasil s tím, aby jeho nejstarší synové Rudolf a Arnošt byli vysláni ke španělskému dvoru na vychování.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (11) Ústup ze slávy
Střídmá heraldika doby klasicismu předznamenává nastávající soumrak šlechty.
Ten tam je patos a sebevědomí barokních erbů. Amorálnost a dekadence se šířily salony rokokové aristokracie jako mor. Tahle šlechta opravdu neměla budoucnost a davy zběsilých páriů jí to roku 1789 daly v Paříži pocítit.
„Vaše Veličenstvo, mám nové a hrozné zprávy z Francie. Před čtyřmi dny pařížská lůza obsadila městské vězení. V celách pak povraždila všechny zde uvězněné kněze a šlechtice. Mrtvých je už víc než tisíc a tohle zabíjení bezbranných pokračuje i mimo Paříž!“ Komoří císaře Františka I. domluvil a s úklonou opustil jeho pracovnu v Hofburgu. Když pak sestupoval ze schodů, napadlo ho, že snad právě teď, v září roku 1792, skončila staletá nedotknutelnost šlechty. Kdo to zažil, anebo o tom jen slyšel, ten na tuhle zkušenost už nikdy nezapomene. „Zářijové masakry“ v Paříži, a pak po celé Francii, ukončily
společenskou dominanci šlechty, která byla po staletí samozřejmostí. Takřka ze dne na den se urozenost stala rizikem. Erb byl spíš terčem a titul pozvánkou do vězení, případně pod guillotinu. Když odezněl teror a opadla krvavá vlna hnaná zoufalstvím a zuřivostí lidu, docházelo ve Francii k pokusům o návrat k předchozím poměrům.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2016.
