Cestujeme se zlatem: na Nový Zéland !
Jak se říká jiný kraj, jiný mrav. Tato stará pravda platí i když si budeme všímat exotických ritálů domorodých daňových úředníků při celní deklaraci zlatých mincí dovážených na Nový Zéland.
O co jde ? Každý evropan, který vlastní svou vlastní zlatou rezervu složenou z investičních zlatých mincí ví, že jsou osvobozeny od DPH. Kdo se zajímá ví, že proto, aby tyto mince splnily zákonné podmínky osvobození od DPH musí mít minimální ryzost zlata 900 tisícin. Většina zlatých mincí s tím nemá problém. Už koruny a zlatníky, které dodnes pamatují císaře pána Františka Josefa měly požadovanou ryzost a dodnes si je kupuje celá řada, převážně rakouských investorů. Ale ať již budeme považovat Evropu za pupek světa nebo ne, faktem je že v jiných zemích platí jiná pravidla pro danění zlatých mincí a Nový Zéland není vyjímkou.
Pojďme k jádru věci: tam kde se evropský úředník spokojí s ryzostí 900 tisícin, tam požaduje úředník-protinožec ryzost plných 999.9 tisícin. Z toho vyplývá že při návštěvě Nového Zélandu bude lepší nechat doma mince s nižší ryzostí. Jmenovitě mince Britannia, American Eagle, Krugerrand, a již dříve jmenované mince CK mocnářství. Vzít si můžete raději rakouské Filharmoniky, Maple Leaf nebo čínské Pandy.
Ale to není vše. Pokud máte požadované čtyři devítky ryzosti mince, je zde na Novém Zélandě jedno zda se jedná o minci zlatou nebo stříbrnou !
Opravdu fascinující exotika.
Hyperinflace v Zimbabwe
Listopad roku 2007 byl v Harare teplý a vlídný, pokud se počasí týká. Blížilo se léto a já si uvědomovala, že ty Vánoce budeme sami, tedy my všichni – já, má rodina a mí přátelé v Harare, bez tradiční návštěvy z domova.
Jedním z důvodů proč si nepozvat návštěvu právě toho roku, byla neutěšené zásobování Zimbabwe běžnými potravinami a věcmi denní potřeby a prudká inflace, která úspěšně ožebračovala i ten zbytek pracovní placené síly v zemi.
Osobně jsem měla slušný zahraniční plat a doufala i v radikální změny po volbách, a inflaci jsem zpočátku vnímala jen jako obtížný prvek svého pobytu, s kterým se dá plánovitě žít. Byl to omyl. S inflací se dlouhodobě, když navíc přeroste v hyperinflaci, žít nedá. Je to boj o každou rychlou směnu, okamžitý nákup a stejně nakonec skončíte u bartrového obchodu. To jsem však toho listopadu ještě netušila... A dnes na to období dokonce vzpomínám s nostalgií, hodně jsem se poučila.
V únoru 2007 oznámila Rezervní Banka Zimbabwe zavedení tzv. třetího typu zimbabwského dolaru a současně vyhlásila boj proti inflaci, která byla již v té době čtyřmístná. Mezi březnem a červnem 2007 platila striktní nařízení o cenách základních surovin (jako mouka, máslo, vejce, mléko, ale i olej, cukr a maso), což se projevilo tím, že města přestala být zásobována, neboť prodejní ceny těchto komodit byly nižší než náklady na dopravu a přepravu. Celé země začala trpět chronickým nedostatkem benzínu a nafty a vcelku pravidelně se vypínal elektrický proud v celých čtvrtích. Z krásných alejí jacarand mizely jen trošičku seschlé větve na otop a papír, prázdné plastové lahve a obaly dosáhly maximální míry dalšího použití bez pokynů k recyklaci.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
