HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (13) Církev doby klasicismu – zmrazené naděje
Konzervativní katolická hierarchie závěru 18. a začátku 19. století spíš sledovala než určovala vývoj Evropy.
Už před revolucí byly ve Francii v katolické církvi patrné dva tábory, zjednodušeně řečeno modernisté a konzervativci. Podobně jako tomu bylo u státní a šlechtické heraldiky, i ta církevní na sebe vzala střízlivé klasicistní formy. Také její klid a vyváženost však byly ve zvláštním rozporu s dramatickým vývojem uvnitř církve i v jejích vztazích se světskými mocnostmi.
Ráno 29. září 1786 nasedli v Pistoji před biskupským palácem do kočáru dva muži. Zanedlouho už ujížděli krásnou toskánskou krajinou směrem k Florencii. Tajemník Paolo se s respektem zadíval na unavenou tvář svého pána, biskupa Pistoje a Prata, Scipiona d Ricci. V minulých dnech se vydal ze všech svých sil, když řídil synodu, které se zúčastnilo skoro tři sta biskupů. Ale stálo to za to. Schválené synodní dekrety, které vezou ukázat velkovévodovi Leopoldovi, s Boží pomocí konečně pohnou církví správným směrem. Toskánský velkovévoda Leopold, bratr císaře Josefa II., byl spokojen. Do jeho plánů církevní reformy, kterou uskutečňoval uvážlivěji než jeho bratr, zapadaly výsledky Pistojské synody do
cela dobře. Snad ale byly přece jen příliš radikální. Církev se vrací ke své původní čistotě, kterou přinesl Kristus, ruší se inkvizice, mše se mají celebrovat v národních jazycích, zavede se jediný řeholní řád a všechny ostatní se zruší, stejně, jako se nedávno stalo jezuitům... Leopoldovy rozpaky byly na místě.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
Opavské psí známky z 19. století
Nic nedokresluje rozpaky provázející dřívější pohled na účelové známky nejrůznějšího druhu v opavském muzeu lépe, než konvolut evidenčních psích známek z 19. a prvé poloviny 20. století.
Prvotní zařazení materiálu tohoto druhu ke sbírkám numismatickým, vystřídal názor oscilující mezi jeho umístěním někam na samou periferii numismatického zájmu a úplným zavržením, až po výsledné zakončení jeho putování přiřazením do sbírek historických.1
Obecně se však tyto drobné reálie dokreslující kdysi všední každodennost, dočkaly konečně svého místa na výsluní a jsou dnes (zvláště ty z 19. století) vyhledávaným sběratelským artiklem. Jsou-li „čitelné“ a navíc mají jistý výtvarný náboj, stávají se půvabnými doklady někdejší reality všedního dne konce předminulého století.
Za nejstarší evidenční psí známku z Opavy (ze Slezska?) je zatím možno považovat muzejní exemplář z roku 1874.2 Pouhých pět let tak dělí tento vzácný opavský kus od dosud nejstarší publikované psí známky z roku 1869, pocházející z Kroměříže.3 Města Kroměříž a Olomouc obdržela na Moravě jako prvá, a to počátkem roku 1869, povolení vybírat poplatky za držení psů.4 Svoji prioritu si v tomto směru Morava udržela i v letech následujících, neboť počátkem příštího roku uděluje císař povolení dalším městům Příboru, Moravské Třebové a Svitavám, v závěru téhož roku ještě Znojmu a Brnu. O rok později, tedy koncem roku 1871 pak Jihlavě a Novému Jičínu.5 O situaci na severní Moravě či Slezsku jsme však informováni pouze sporadicky.6
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2011
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
