Kolonie, kolonie a zase kolonie… (1) Francie
Rozpínavost evropských států patřila od středověku vždy mezi výsady mocností mající přístup k moři.
Mezi tyto velmoci se řadí také Francie, která v první polovině 17. století kolonizovala severní Ameriku z hlediska obchodního, nežli z pohledu strategického. Ve své době to neměli kolonizátoři nikterak jednoduché, protože naráželi na neustávající odpor již dříve usídlených Portugalců a Španělů.
Založením Port Royal a posléze po třech letech také města Quebec, dali podnět k založení kolonie s názvem Nová Francie, která se nacházela u břehu řeky Sv. Vavřince. Založením města Lousiany expandovali kolonisté ve prospěch krále více na západ. Po prohrané tkzvané sedmileté válce s Anglií však Francie o tuto kolonii přišla. V této době se také rozhodla
kolonizovat menší karibské oblasti, které se staly díky africkým otrokům výnosnými. Rokem 1604 se píše počátek kolonizace Francouzské Guyany, která zůstala kolonií do dnešních dob, proto se na tomto území platí evropskou měnou eurem. Francie se také kolonizačně rozvíjela na africkém kontinentu, kde získala značná území, o které postupem času opět přišla. Jednou z mnoha kolonií bych zmínil pohledem na bankovku stát na tomto černém kontinentě zvaný Francouzská Západní Afrika. Tato federace byla původně založena v roce 1895 jako unie Francouzského Súdánu, Pobřeží Slonoviny, Senegalu a Francouzské Guiney. Postupem času se tato federace rozrostla o sousední teritoria Dahomey a Mauretánie.
Po první světové válce bylo odebráno společenstvím národů Německu Francouzské Togo, které se připojilo k Dahomey, ale zachovalo si svou vlastní samosprávu. V průběhu svého trvání Francouzské Západní Afriky docházelo k mnoha reorganizacím, ale centrálně za chod unie odpovídal Dakarský generální guvernér přímo Ministerstvu pro kolonie v Paříži, naproti tomu jednotlivé složky této unie se zodpovídaly pouze Dakarskému gubernátu. V září 1958 proběhlo referendum o budoucnosti tohoto francouzského společenství. Jednotlivé země si zvolili možnost vzniku autonomních republik v rámci společenství, které však nemělo dlouhého trvání.
Jako jediná si v tu chvíli zvolila cestu úplné nezávislosti Guiney.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012.
KRIZE OBĚŽIVA V ANGLII NA KONCI 17. STOLETÍ (1) Padělatelé, okrajovači a William Chaloner
Anglie byla koncem 17. století rájem pro padělatele.
Ručně ražené mince přímo sváděly k padělání a okrajování mincí bylo celonárodní zábavou již od středověku. Koruna se sice pokoušela problémy řešit zavedením strojové ražby, ale padělatelé brzy dokázali prolomit nové ochranné prvky. Anglické stříbro mizelo ve velkém do Francie a obyvatelstvo se bouřilo. V neklidné době se objevil padělatel, který měl ambice i schopnosti: William Chaloner.
Anglické oběživo koncem 17. století
Koncem 17. století obíhaly v Anglii převážně starší ručně ražené mince. Ty byly díky svému opotřebení a nepravidelnému tvaru snadnou kořistí podnikavých jedinců, kteří z nich s pomocí nůžek a pilníků okrajovali zlomky stříbra. Ručně ražené mince nepředstavovaly žádnou výzvu ani pro padělatele. Falza byla odlévána z běžných kovů jako olovo nebo měď a poté postříbřena. Problémy s paděláním a okrajováním měly odstranit nové strojově ražené mince. První pokusy se strojovou ražbou proběhly již za vlády Alžběty I., kdy Francouz Eloye Mestrelle roku 1561 použil koňskou silou poháněný šroubový lis. Kvalita strojově ražených mince byla nepoměrně vyšší ale Mestrelle byl jako cizinec neoblíbený a jeho stroje byly pracovníky mincovny vnímány jako hrozba pro jejich zaměstnání.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2016.
