Týden života Zamyšlení namísto úvodníku
Stará židovská poučka tvrdí, že za dukát lze žít v kterékoliv zemi na světě jeden týden. Pokud máte pocit, že nejbezpečněji jsou peníze uložené v kartičce z plastu popřípadě z jiného spalitelného materiálu, nemusíte číst dál.
Reklama vás nejspíš přesvědčila o jistotě nejrůznějších fondů či způsobů spoření na takzvaně celý život. Existují státy, ve kterých lze podobnému tvrzení s jistou mírou opatrnosti věřit. Jak se však připravovat na budoucnost v zemi, která každých dvacet let mění nejen svůj název, ale také hranice, státní zřízení, spojence a to vše dobarvuje
měnovými reformami různé intenzity? Přemýšlím, kdy naposledy v našich končinách mohly penzijní fondy splnit to, co svým klientům naslibovaly? Kdy naposledy mohl být předán majetek přes dvě generace? Kdy naposledy mohli vnuci navazovat na práci svých rodičů či dokonce prarodičů?
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2011.
Hyperinflace v Zimbabwe
Listopad roku 2007 byl v Harare teplý a vlídný, pokud se počasí týká. Blížilo se léto a já si uvědomovala, že ty Vánoce budeme sami, tedy my všichni – já, má rodina a mí přátelé v Harare, bez tradiční návštěvy z domova.
Jedním z důvodů proč si nepozvat návštěvu právě toho roku, byla neutěšené zásobování Zimbabwe běžnými potravinami a věcmi denní potřeby a prudká inflace, která úspěšně ožebračovala i ten zbytek pracovní placené síly v zemi.
Osobně jsem měla slušný zahraniční plat a doufala i v radikální změny po volbách, a inflaci jsem zpočátku vnímala jen jako obtížný prvek svého pobytu, s kterým se dá plánovitě žít. Byl to omyl. S inflací se dlouhodobě, když navíc přeroste v hyperinflaci, žít nedá. Je to boj o každou rychlou směnu, okamžitý nákup a stejně nakonec skončíte u bartrového obchodu. To jsem však toho listopadu ještě netušila... A dnes na to období dokonce vzpomínám s nostalgií, hodně jsem se poučila.
V únoru 2007 oznámila Rezervní Banka Zimbabwe zavedení tzv. třetího typu zimbabwského dolaru a současně vyhlásila boj proti inflaci, která byla již v té době čtyřmístná. Mezi březnem a červnem 2007 platila striktní nařízení o cenách základních surovin (jako mouka, máslo, vejce, mléko, ale i olej, cukr a maso), což se projevilo tím, že města přestala být zásobována, neboť prodejní ceny těchto komodit byly nižší než náklady na dopravu a přepravu. Celé země začala trpět chronickým nedostatkem benzínu a nafty a vcelku pravidelně se vypínal elektrický proud v celých čtvrtích. Z krásných alejí jacarand mizely jen trošičku seschlé větve na otop a papír, prázdné plastové lahve a obaly dosáhly maximální míry dalšího použití bez pokynů k recyklaci.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
