Levantský tolar Chlouba každé Habešanky
Stačí zběžně prolistovat cestopisy o Etiopii z poloviny minulého století, abychom si uvědomili, čím se pyšní Habešanky na fotografiích z center měst, na tržištích, při rodinných ceremoniích či u vaření.
Stačí zběžně prolistovat cestopisy o Etiopii z poloviny minulého století, abychom si uvědomili, čím se pyšní Habešanky na fotografiích z center měst, na tržištích, při rodinných ceremoniích či u vaření, a s čím se u většiny obyvatelek měst setkáváme dosud. Většina z nich má kolem hrdla, na zdobné šňůrce či vkomponované do masivního šperku alespoň jeden levantský tolar s portrétem Marie Terezie. To, co je pro nás zajímavou historickou kuriozitou, je pro ně součástí historie etiopského císařství, projevem tradičního přístupu ke zpracování a držbě stříbra a v neposlední řadě projevem sounáležitosti k vlastní rodině a její víře v ochrannou moc šperku.
Samotná obliba této mince, poprvé ražené v roce 1780, a určené pro Arábii a severovýchodní Afriku, souvisí s dvěma jejími charakteristickými znaky, které se v daném geografickém prostředí nesmírně cení. V první řadě je to velikost, dobrá ražba a ryzost, k nimž přistupuje i skutečnost, že mince má nápis na hraně a nedá se šidit okrájením, a tím druhým znakem je fenomén portrétu, který má v daném prostředí neobvyklou vypovídací hodnotu. Zobrazuje totiž profil panovnice s dobře vyvinutou hrudí, což v arabské společnosti vedlo k láskyplnému označení této mince jako „tučná paní“ a obchodníci jí začali dávat přednost před mincemi vlastních vladařů, a také byla srozumitelná všem etnikům na severovýchodě Afriky, pro které byl portrét panovnice symbolem dobře živené a plodné matky. Mimořádný efekt měla tato symbolika v chudé Etiopii, kde se jednak cenil titul panovníka – císaře, dále zpracování stříbra a v neposlední řadě i postavení matky – rodičky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (1) Obsah a forma, základní pojmy
Písmo můžeme chápat jako soustavu znaků s funkcí označovat nebo sdělovat.
S rezervou se dá použít fráze – písmo je staré jako lidstvo samo. Značky ukazující cestu v krajině, nebo dokládající vlastnictví nějakého předmětu, můžeme skutečně umístit do značné hloubky lidských dějin. Zvyšování nároků na sdělení činilo znaky složitějšími a dávalo je postupně do vzájemných souvislostí. Ve starověku už jsou pak známa různá písma tehdejších kultur, například klínové písmo Chetitů nebo hieroglyfy starých Egypťanů.
Západoevropská tradice se opírá o písmo, které se vyvíjelo ve Středomoří, ve starém Řecku a Římě. Platí pro ně stejná charakteristika, jako pro všechna písma předchozí a souběžně existující. Bylo dorozumívacím prostředkem vzdělané elity společnosti, která jeho sdělení podle potřeby prostředkovala negramotné většině.1 Pod pozdějším názvem „latinka“ se tohle písmo stalo společným jmenovatelem bezpočtu typů, z nichž se skládají texty, obklopující nás dnes na každém kroku. Bez ohledu na jazyk nebo techniku použití je to ale v zásadě tatáž abeceda, doplněná několika písmeny a podle národních specifik dalšími detaily. To, co vnímáme především, je sdělení. Písmo, tedy znaky tvořící slova a věty, většinou jen registrujeme, podobně jako médium nesoucí sdělení - knihy, plakáty, e-maily. A také drobné mince v naší kapse.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2017.
